"Už" je to 21 dní, co se intenzivně věnuji svému stárnoucímu, zanedbanému, obtloustlému tělu. Cíl je jasný. Chci být zase žena. Žena, za kterou se muži otáčejí a ženy posedávající na lavičkách se svými opelichanými jorkšíry za ní vysílají zlé pohledy. Taková chci být. Došla jsem k tomu jednoho večera jen tak. Prostě jsem jen seděla a přemýšlela, kdo jsem. A jsem obyčejná holka. Miluju podpatky, miluju kavárny a kafe za šest pětek, miluju pití limonád z malé lahve brčkem, miluju prohlížení nepochopitelného umění, miluju výstavy, náplavky, vyhlídky, divadla. Miluju Nezvalovu Manon Lescaut a dojímám se u Ztraceno v překladu. Prostě taková jsem a nikdy se to nezměnilo. A tak jsem vstala z gauče a šla.
Je to docela legrační období. Návrat ke kořenům není vůbec jednoduchý. Napoprvé jsem spadla z orbitreku. Napodruhé jsem málem omdlela, když jsem se snažila slézt dolů z běhacího pásu. Minulou středu přijdu do svého prémiového fitka, před zrcadly heká banda primátů, kteří u toho podivně trhají činkami a vydávají zvuky podobné těm u pornoorgasmu. Z repráků řve Landa. (Já nenávidím Landu!). A tak jsem si narvala sluchátka až někam k Eustachově trubici, pustila si muziku a opět vyrazila sama k sobě...
Žádné komentáře:
Okomentovat