Šestnáctku dedikuji babičce Květě. Babičce, která nás opustila ke sklonku tohoto roku. Babičce, na kterou budeme všichni dlouho vzpomínat. Jakkoliv.
Přemýšlím, co napsat. Přemýšlím, na co vzpomínat a na co zapomínat.
Jaká byla naše babička Květa?
Byla svéráz. Když ji bolela kolena, bez okolků napsala prezidentovi, ať s tím něco udělá. A jen tak dostala z "hradu" odpověď. Když upadla na chodníku, napsala na magistrát, ať chodník opraví. A magistrát chodník opravil. Babička taky náruživě řídila. Domníváme se, že i náruživě bourala a ignorovala silniční předpisy: "Zase mě nějakej Polák serval zadek auta na parkovišti. A ujel!" Babička nakupovala miliony krámů, vždy "přepychové cennosti". Nakoupila taky spoustu hrnců a dek a já se pak tolikrát navztekala na telefonu. A na poště. A jinde. A babička se jen škodolibě usmívala, a říkala: "To jsem, Terko, vyhrála." A když se zjistilo, že nevyhrála, ale za deku musíme několik tisíc připlatit, říkala pak: "Terko, neříkej to tátovi, já ti tu deku dám do Prahy!" A tak jsem to tátovi neřekla a deku mám v kufru auta.
Babička mi dala můj jediný opravdový zlatý prsten s brilianty. A taky mi koupila k 30. narozeninám zimní pneumatiky a říkala: "Terko, platí ti v tý práci vůbec něco? Neměla bys raději jít dělat někam jinam? Stojí to za to?" Protože babička si myslela, že já jsem chytrá jako liška, a že bych klidně mohla být doktorka. Nebo právník. Ale taky věděla, že ji vždy ochotně a bez řečí vydrbu záda a umeju vlasy nebo zajedu pro dvacet másel do Kauflandu a nebudu chtít peníze. A tak mě prostě brala i jako neprávničku a nedoktorku. A bylo jí jedno, že jsem nedodělala školu, protože taky říkala: "Ty se stejně ve světě neztratíš." A že já se neztratím je snad už po čertech jasný! A že to s tou školou nakonec klaplo je snad taky už po čerteh jasný!
Pamatuju si babičku s cigaretou v ruce. V dvojdílných plavkách, žlutou limonádou a "žvárem" na dece na koupališti na Babyloně. Taky s cigaretou u svého modrého stolu s výhledem do ulice a lógrovým kafem do skla. Pamatuju si babičku, která dělala nejlepší masovou roládu na zelenině a gumový knedlíky, který jsem milovala. Pamatuju si babičku, která milovala "fleischsalad" a "ukrajinský zebry," pro které jsme jezdily k Hance do Kolína,
Dědeček Jirka ve svém deníku o babičce Květě napsal:
"Kladno - ty černé Kladno - na tebe nikdy nezapomenu. V tom černém Kladně - městě černých komínů jsem poznal ženu, která se stala mou manželkou na celý život. Neměl jsem to lehké, neboť ta žena byla hezká, společenská a mnozí známí i představení mi ji spíše záviděli..." a že prý, když ji za manželku po necelém roce pojal, "žila důvěřivým životem, měla ráda společenský život a toužila žít s mužem, vedle kterého by mohla uplatňovat mnoho svých charakterových vlastností, jako jsou například - šikovnost, dobré společenské vystupování, obětavost, pomoc slabším a nemohoucím - což spíše vyplývalo z jejího povolání zdravotní sestry." Dědeček Jirka také napsal: "I když jsem do té doby poznal jiné ženy jako voják, tato žena pro mě znamenala šťastný zlom v mém životě."
Tak snad v závěru této krátké vzpomínky dostávám se k tomu, na co chci vzpomínat. Jen na to hezké. Na to milé a úsměvné. Na to, na co si vzpomenou všichni v mém okolí, kamarádi a sousedé. Na babičku sedící v Bezručovce pod pergolou, s cigaretou a ostřížím zrakem. Na SMSky: "Kaufland, mlíko za 9", na šunku, která se lepila na patro a na rudé nehty a ruský koňak s tančící baletkou. Na žehličky, které jsme táhly letadlem z Bulharska. Na vůni uvnitř sekretáře. Na bílé a květinové šaty, ve kterých jsme si u babičky s Bárou hrály. Na Silvestra na rozkládacím gauči v Jilemnického ulici. Na sbírku známek s pohádkami, které nám babička nasbírala.
Měj se tam dobře, babi! Nezapomenu.
