Potkala jsem v Lidlu (asi) osudového muže. Byl krásný, tak akorát starý, dobře oblečený, na nose brýle, tedy sečtělý. Na první pohled sympaťák a ideál. Zatímco jsem vyndavala na pás nákup pro své dvě babičky (eidam dvacítka, krájená "Šumava", trs banánů, Jihlavanka...), promítl se mi v myšlenkách náš budoucí společný život. Dovolená u Bledu, výlet s dětmi na kolech, podvečer bez dětí u moře někde na jihu, noční víno kdekoliv... Usmál se na mě! To mě v myšlenkách popohnalo ještě dál. Svatba v lese. Nebo ne, v Loretě... asi mu nevadí, že mi je přes třicet, jsem tlustá a umolousaná z práce. Je charismatický, vyzrálý a citlivý. Vidí ve mně archetyp ženy pečovatelky, Opětuji úsměv, nedbale pohazuji ofinou. Sahám po žvýkačkách a nenápadně se otáčím. A pak mě oslovil: "Slečno, protekla vám smetana." Zadívala jsem se nešťastně na čůrek toho lepkavého neštěstí, které mi stékalo přes černou sukni po mém hladce oholeném lýtku až do sandálů: "Ještě troje lehký Chesterfieldky."
Achjo. Tak zase někdy, osude!
Žádné komentáře:
Okomentovat