#18 Láska lásková

„Když vím, kdo jsem, co potřebuji, co hledám a také jaké mám démony, teprve pak můžu poznat pravou lásku,“ říká terapeut Honza Vojtko.

Let me love :) -->
--->
----> Poslechněte si! <3

#17 Láska rohatá

Četla jsem mnoho o žárlivosti. Slyšela mnoho od svých přítelkyň, kamarádů, terapeutů a jiných. Tuším, že sebevědomí lidé nežárlí a je mi to jedno. Já žárlím. Ne nijak zásadně, ale jsem ostražitá. Celý svůj život si libuju ve vztahování k lidem, mám lidi apriori spíše ráda, nicméně zůstávám ve střehu. To dá rozum. Jsem holka od severu!

Včera jsem se poprvé "setkala" s ex mého kluka. Stála jsem uprostřed zahrady v teplých kamaších, pletenejch nadkolenkách a umolousaný sukni. Stála jsem tam v Crocsech od ovčích bobků, jíl na lejtkách, na hlavě včelařskej klobouk. Opřená o hrábě jsem u toho diskutovala se stoletou bábou L. Stála jsem tam jako Blažena, když ji Miluna v cabriu přiveze svatební oznámení.

Trochu mě to sere. Zrovna v tenhle moment jsem tam, ksakru, měla sedět v hedvábných šatech na větvi a hrát na loutnu!

"... z utěrky velkou večerní neuděláš." 

Miluju jaro. Jehňata! Spadaný tlející listí od podzimu i obalený holínky jílem. 

#16 Láska vzpomínková

Šestnáctku dedikuji babičce Květě. Babičce, která nás opustila ke sklonku tohoto roku. Babičce, na kterou budeme všichni dlouho vzpomínat. Jakkoliv.

Přemýšlím, co napsat. Přemýšlím, na co vzpomínat a na co zapomínat. 

Jaká byla naše babička Květa? 

Byla svéráz. Když ji bolela kolena, bez okolků napsala prezidentovi, ať s tím něco udělá. A jen tak dostala z "hradu" odpověď. Když upadla na chodníku, napsala na magistrát, ať chodník opraví. A magistrát chodník opravil. Babička taky náruživě řídila. Domníváme se, že i náruživě bourala a ignorovala silniční předpisy: "Zase mě nějakej Polák serval zadek auta na parkovišti. A ujel!" Babička nakupovala miliony krámů, vždy "přepychové cennosti". Nakoupila taky spoustu hrnců a dek a já se pak tolikrát navztekala na telefonu. A na poště. A jinde. A babička se jen škodolibě usmívala, a říkala: "To jsem, Terko, vyhrála." A když se zjistilo, že nevyhrála, ale za deku musíme několik tisíc připlatit, říkala pak: "Terko, neříkej to tátovi, já ti tu deku dám do Prahy!" A tak jsem to tátovi neřekla a deku mám v kufru auta.

Babička mi dala můj jediný opravdový zlatý prsten s brilianty. A taky mi koupila k 30. narozeninám zimní pneumatiky a říkala: "Terko, platí ti v tý práci vůbec něco? Neměla bys raději jít dělat někam jinam? Stojí to za to?" Protože babička si myslela, že já jsem chytrá jako liška, a že bych klidně mohla být doktorka. Nebo právník. Ale taky věděla, že ji vždy ochotně a bez řečí vydrbu záda a umeju vlasy nebo zajedu pro dvacet másel do Kauflandu a nebudu chtít peníze. A tak mě prostě brala i jako neprávničku a nedoktorku. A bylo jí jedno, že jsem nedodělala školu, protože taky říkala: "Ty se stejně ve světě neztratíš." A že já se neztratím je snad už po čertech jasný! A že to s tou školou nakonec klaplo je snad taky už po čerteh jasný!

Pamatuju si babičku s cigaretou v ruce. V dvojdílných plavkách, žlutou limonádou a "žvárem" na dece na koupališti na Babyloně. Taky s cigaretou u svého modrého stolu s výhledem do ulice a lógrovým kafem do skla. Pamatuju si babičku, která dělala nejlepší masovou roládu na zelenině a gumový knedlíky, který jsem milovala. Pamatuju si babičku, která milovala "fleischsalad" a "ukrajinský zebry," pro které jsme jezdily k Hance do Kolína,

Dědeček Jirka ve svém deníku o babičce Květě napsal:

"Kladno - ty černé Kladno - na tebe nikdy nezapomenu. V tom černém Kladně - městě černých komínů jsem poznal ženu, která se stala mou manželkou na celý život. Neměl jsem to lehké, neboť ta žena byla hezká, společenská a mnozí známí i představení mi ji spíše záviděli..." a že prý, když ji za manželku po necelém roce pojal, "žila důvěřivým životem, měla ráda společenský život a toužila žít s mužem, vedle kterého by mohla uplatňovat mnoho svých charakterových vlastností, jako jsou například - šikovnost, dobré společenské vystupování, obětavost, pomoc slabším a nemohoucím - což spíše vyplývalo z jejího povolání zdravotní sestry." Dědeček Jirka také napsal: "I když jsem do té doby poznal jiné ženy jako voják, tato žena pro mě znamenala šťastný zlom v mém životě."

Tak snad v závěru této krátké vzpomínky dostávám se k tomu, na co chci vzpomínat. Jen na to hezké. Na to milé a úsměvné. Na to, na co si vzpomenou všichni v mém okolí, kamarádi a sousedé. Na babičku sedící v Bezručovce pod pergolou, s cigaretou a ostřížím zrakem. Na SMSky: "Kaufland, mlíko za 9", na šunku, která se lepila na patro a na rudé nehty a ruský koňak s tančící baletkou. Na žehličky, které jsme táhly letadlem z Bulharska. Na vůni uvnitř sekretáře. Na bílé a květinové šaty, ve kterých jsme si u babičky s Bárou hrály. Na Silvestra na rozkládacím gauči v Jilemnického ulici. Na sbírku známek s pohádkami, které nám babička nasbírala.

Měj se tam dobře, babi! Nezapomenu.

#15 Láska, maličkosti a malé radosti

Chtěla jsem to po minulém zamyšlení trochu odlehčit. Chtěla jsem napsat, jaké je to žít s "ajťákem", jaké je to se vzbudit ve dvě ráno a najít svého kluka v obýváku, kterak staví server na těžbu bitcoinů. Taky jsem chtěla napsat, jaké je to při noční cestě na záchod zakopávat o hromadu kabelů a lekat se v chodbě postávajících wifiboxů. Chtěla jsem napsat, co se mi děje, když se mě ráno budík zeptá, co od něj potřebuji, začně zpívat, blikat a tančit na nočním stolku. Ale až příště.

Napíšu o maličkostech. O radostech, které miluji, které mě těší a někoho z vás možná inspirují.

Miluju:

- Zanořování dlaně do pytle se zrním.

- Když v kapse zimního kabátu najdu zapomenutou balenou mandli v hořké čokoládě. (Nebo kilo. Ne mandlí. Korun!)

- Když přijdu do práce s čerstvě umytými a rozčesanými vlasy a kolega to nevydrží a zeptá se: "Mohu si sáhnout?"

- Když upachtěná stojím ve frontě u kasy a někdo za mnou řekne: "Nádherně voníte. Co je to za parfém?"

- Když jednou u nás v práci zazvonil kurýr a přinesl květinu na mé jméno.

- Zmrzlinu od Antonína. (Když zrovna nekončí na mých průměrných ňadrech... vlastně ne. Miluju ji bezpodmínečně. I na ňadrech!)

- Když se mi na černé šaty nevykydne meruňkový kefír, a když se mi na světlé halence neobjeví červená omáčka od špaget.

- Ranní pozdrav kolegů, kteří na zídce na dvorku popíjejí kafe. Přisednutí.

- Čas. Když je zima třeskutá a já mám čas, oškrábu led i z vedle parkujícího auta a pak se tetelím představou, jak jsem někomu ulehčila uspěchaný odjezd do práce.

- Ležet v srpnu na vlahé trávě a vyčkávat s pohledem upřeným na oblohu na padající hvězdy. Přát si. Vyčkávat až se sny vyplní.

- Snít.

- Usmívat se. Na své blízké. Na kamarády, rodiče, lidi. Neznámé. Zasmušilé. Pozorovat, co s lidmi dělá úsměv. Přijímat stydlivost, rozčarování, opětované úsměvy, nechápající výrazy. Čekat, až mě jednou odvezou RZ do Bohnic.

- Smát se. Nevtipným vtipům. Nekorektním a sprostým.

- Každý červenec se těšit na fotky Zemana ve člunu.

- Vůni vlhkých sklepů.

- Když počet schodů končí lichým číslem. Ideálně trojkou. Když dojdu domů bez šlápnutí na chodníkovou spáru. 

- Energii jara.

- Sílu severu. 

- Čerstvý vzduch po prudké letní bouřce.

- Stáčení medu do sklenic. Ten pomalý zlatý proud skládající se do malých listů a rozpouštějící se v jednolitou plochu.

- Vůni a teplo včelího úlu.

- Slovní hříčky. (Spíš-li s ním. Smím-li spím.)

- Když mi ten, koho miluju v noci v polospánku dá letmý rozespalý polibek na krk a přitáhne si mě do objetí. 

- Malá sladká rajčata!

- Čerstvý hrášek.

- Vlašské ořechy, ze kterých se dá oloupat ta hořká tenká "kůžička".

- Neočekávané vzkazy a přání. (Post-it za stěračem, na kterém je přání krásného dne. Zubní pasta na zubním kartáčku, když rozespale v koupelně otvírám oči. Tajně zabalená sušenka k snídani.)

- Pozorování cizích oken. Po setmění, když je vidět lidem do kuchyní a obýváků. Fantazie o cizích životech a příbězích.

- Vůně ranní černé kávy.

- Východy a západy slunce. 

- Pohled na Ještěd.

- Pohledy do krajiny, které tají dech.

- Náhody a osudy. 

- Svou malou noční tajnou nahotu pod peřinou.

- Pohled na obraz "Malá mlha" od mé milované přítelkyně Zuzanky.

- Oždibování okurky v ginu s tonicem. Tu hořkost vyváženou svěžestí a sladkým pocitem na jazyku.

- Zvuk piána a klavíru!

- Lásku!

...

Možná tenhle seznam někdy doplním. Můj život je plný radostí a maličkostí!

Co milujete vy?

#14 Láska bezvýhradná

Čtrnáctka. Čtrnáctistupňové pivo na sluníčku mě sešle do rozmlžené reality plné žvatlání. Když mi bylo čtrnáct, styděla jsem se svléct do plavek, i když jsem vážila pod 50kg. Taky jsem se poprvé posté zamilovávala. Čtrnáctka je také atomové číslo křemíku. Tramvaj číslo čtrnáct jezdí z Barrandova na Orteňák a je to číslo dělitelné dvěma. Nemám příliš v lásce sudá čísla. Nevím proč. Moje čtrnáctka bude vážná a bezvýhradná. Jako láska sama.

Pracuji mnoho let v nezisku. Mluvím s lidmi, jejichž životy jsou rozsypané, nešťastné a zvenku působí jako plné bolesti a bezmoci. Často jsou takové i zevnitř. Mluvím s lidmi, kteří svou dávnou bolest a prázdnotu zaplňují vším, co je zrovna po ruce. Vpravují si do žil chemické látky, denně svou kůži i duši zraňují vpichy jehel. Hovořím s těmi, kteří vdechují cokoliv jen aby zaplnili to, co jim uvnitř způsobilo díry a zranění. Podávám kapesník rodičům, kteří zoufale milují svá nezvedená dítka. Dává to smysl. Všechno dává smysl.

21 gramů váží lidská duše. To vím z filmu Alejandro Gonzálese Ińarritu a jeho příběhu o naději, lidství, nezlomnosti a přežití. Nevím, kolik váží láska. Ať je jakákoliv, je zvláštního skupenství. Dokáže nadnášet, dokáže nás přenést přes nejtěžší břímě lidského života a pomáhá nám přenést se přes nesnesitelnou lehkost bytí. Dokáže ale také srazit na kolena, a to zvláště v případech, kdy se dostane do pozadí, působí nenaplněně, působí hlubokou bolest, když odchází. Přesto je pořád kolem nás a dělá náš svět a společnost lepšími.

Rodiče milují a oplakávají děti, které se protloukají životem na ulici. Milují děti, které jim způsobují bolest. Děti milují rodiče, kteří svou rodičovskou roli nezvládli. Milujeme kluky, kteří nás podvádějí. Milujeme holky, které nás využívají. Milujeme třínohý psy a kočky s jedním okem. Staráme se o kytky, které někdo vyhodil k popelnici. Leštíme karosérie vozů, které nás nechají na třetí křižovatce za městem. Věšíme na zeď svého obýváku skandinávského typu obrazy v těžkých zlatých rámech a nejasných autorů, protože zrovna "tenhle obraz" visel na zdi vejminku naší babičky. Jednou za rok oprašujeme porcelánového slona s uraženým zlatým chobotem, protože jsme ho v šestnácti dostali od své nejlepší kamarádky. Neřešíme, že jsme jeho čtvrtým majitelem. Neřešíme ani to, že jsme svou tehdejší nejlepší kamarádku dvacet let neviděli, a když jsme ji v dobré víře před lety žádali o "přátelství" na Facebooku, neodpověděla na naši prozaickou zprávu: "Ahoj, jak se máš?" Po nesmyslných hádkách s partnery se vracíme domů s těžkostí a potřebou ujištění, že všechno bude zase fajn. I ve chvíli, kdy víme, že za hádku nemůžeme. Chceme být láskou obklopeni. Jsme naprogramováni milovat.

Když láska chybí, cítíme prázdnotu. Přebíjíme ji smíchem, pláčem, čteme knihy, mluvíme nebo mlčíme. Navazujeme vztahy a pak z nich utíkáme. Zraňujeme. Sebe i své okolí. S jediným cílem - naplnit. 

Dnes ráno jsem poněkolikáté viděla video Poradny Vigvam. A zase mi to došlo. Nejtěžší je být tím, kdo zůstal. Nejčistší láska je ta bezvýhradná. Nevysvětlitelná a nepolapitelná. Není to o kompromisu. Není to o komunikaci a schopnosti ustoupit. Je to mnohem jednodušší. Je to prostě jen o tom milovat. S pokorou, respektem a čistotou. Je to o (někdy krátkých) momentech štěstí.

Dopřejte si dávku lásky každý den. Stačí se ráno usmát a znovu se zamilovat. Vykouzlit úsměv nad hrnkem kafe s mlíkem, usmát se na morouse na křižovatce, který se cpe z pravého pruhu do levého a ani se neobtěžuje použít blinkr. Je to o tom zastavit na přechodu, pustit "dědka, co poleze dvě hodiny přes silnici" a seslat mu úsměv. I když ho neopětuje, můžete si být jistí, že v něm ta trocha lásky nechá nemalou šlápotu všedního dne. Poděkujte operátorce, co vám ve vaší pracovní době cpe nějakou "voblož" s tím, že vám ušetří peníze za elektriku. Neušetří a vy nejste pitomci, ale pošlete jí kus toho, co zaplácne malej šrám, který v sobě každý z nás má. Nabídněte tomu nejpříšernějšímu kolegovi kus své čokolády. Umyjte nádobí v kuchyňce, které tam leží už týden. Pusťte si písničku, která vás rozesměje a zazpívejte si. Nahlas a falešně. Prostě jen bezvýhradně milujte!

A nakonec: Pošlete to dál!

 PS: Zmínila jsem Poradnu Vigvam. A to je něco, co chci poslat dál dneska já. Dojímá mě, kolik lásky okolo mě je. Dojímá mě, kolik lidí je ochotno ji předávat dál, a to byť "jen" v podobě podpory a pochopení.

#13 Kafe do kelímku, drobky v klíně a snídaně na benzínce

Mám ráda rána. Pomalá, dlouhá, klidná. Mám ráda rána, která pozvolna přecházejí do času oběda. A nebývá jich příliš. Miluju nedělní snídaně. Bosé nohy na terase. Kafe a vajíčka. Těch bývá ještě míň.

Obvykle však mívám rána chaotická, rychlá a v lehkém stresu. Nestíhám. Nestíhám zazvonění budíku. Nestíhám každodenní používání mezizubních kartáčků (zdravím svou zubní hygienistku!). Nestíhám namazat své tělo pleťovým mlékem a rozčesat své dlouhé vlasy. Nestíhám vyžehlit sukni a najít perfektně ladící punčocháče. A tak den za dnem usedám do svého vozu v ledabyle zapleteném copu, s podolkama a cedulkou na sukni vpředu na břiše. Snídám pudinkovou taštičku a kafe do kelímku někde mezi Brandýsem a Benátkami. Sbírám body na věrnostní kartu své oblíbené benzínky, abych si na konci měsíce mohla koupit hrábě se slevou. Takhle žiju.

Včera jsem však měla volné odpoledne a temně modré šaty s temně modrými punčochy. A tak jsem se sešla s kamarádem, půjčila si nové knihy a těšila se na poklidné odpoledne dospělého bělocha. 

Zmrzlinou od "Antonína" jsem si za chůze zakydala límeček asi 30 vteřin poté, co jsem ji zaplatila. Žitný chléb rozdrtil šlehačkové "větroplachy", které jsem nesla v jedné tašce, abych na návštěvu přinesla, jak se sluší a patří, něco "na zub." Slaný karamel jsem ihned po zaplacení zapomněla u stánku (zjistila jsem to až doma). Čerstvá rebarbora se na světle už tak čerstvě netvářila. Lavičky na Jiřáku byly všechny obsazené a vlastně trochu foukalo. Na mikro kapučíno do kelímku jsem čekala 10 minut. 10 minut!!! Joey z přátel stihne vypít 1 galon mléka za 10 sekund. Bloodhound SSC ujede za minutu 26,6 km! James Collin dokáže za 60 sekund poskládat 11 rubikových kostek. To máme 230 litrů vypitého mléka, 159,6 km a 660 složených rubikových kostek za 10 minut. Já za stejný čas dostala malé kapučíno za 58 korun! 

Víte, myslím, že v mém životě zkrátka není čas na hipsterství.

Pusťte si zdařilou reklamu níže. Pochopíte, proč přízemně zůstanou drobky na sedačce mého vozu a nadále si budu vychutnávat nakyslé "latéčko" z benzínky. Miluju to!

Grab life by the beans!

#12 Statečná srdce

Stala se mi včera taková legrační situace. Mně se často dějou nějaké legračnosti, ale včera jsem si chvilku dokonce připadala jako postava z filmu Woodyho Allena vsazená do nějakého příkře odsejpajícího scifi. Možná jako postava nějaké nepovedené komedie, která v závěru ve své rozplizlosti zapomněla, že vlastně není hořkým dramatem. Nebudu vás napínat. O co šlo?

Ráno před prací, zajela jsem si koupit snídani do nejmenovaného supermarketu. Říkejme mu třeba "tenokterémjsemtisíckrátřeklažetamužnevstoupím." Protože přes den nemívám příliš času k flinku, využívám ráno často k telefonním interakcím se svými kamarády. A tak jsem během bloumání mezi mrkvemi a jogurty, hovořila se svou přítelkyní Evičkou. Mám teď takové těžší období v úrovni navazování vztahů (trvá to zhruba od 14. měsíce mého života), čili bylo nutné se ji svěřit. A tak jsem hovořila, dovysvětlovala, lačně čekala odpovědi, a pravda, občas jsem tak nějak od srdce vypustila nějaké to peprnější slůvko. Nic velkého. Možná nějaké vole. Možná něco jako nasrat. Ale samozřejmě s líbezností mně vlastní. Když jsem se blížila ke kase, telefonát jsem ukončovala. Samozřejmě! (Nejsem hovado!)

Postavila jsem se do fronty, na pás položila snídani a čekala jsem, když mi najednou ranní zamyšleníčko narušila osoba přede mnou. Paní nejasného věku, spíše staršího vzevření, smutné nitro, srdce prázdné: "Teda, vy máte ale slovník. To jsem ještě neviděla!" Zírám na ní, a v duchu si říkám, že slovo mluvené nutno spíše slyšeti, ale vyčkávám, co bude následovat. "Že se nestydíte. Takhle mluvit. Fuj!," symbolicky teatrálně odplivla. Zírám dál, neříkám nic, naslouchám žehrání, trochu se možná zastydím, ale už sosnuji, co odpovím a jaký substyl naší krásné mateřštiny zvolím. Nestihnu nic a do paní se pouští pán stojící za mnou. Oholen, učesán, v perfektně padnoucím obleku. Narozdíl ode mě na první pohled seriózní typ. Uhodí směrem k ženě, že co prý je jí do toho, co se vůbec plete do něčeho, co ji nepřísluší, a jaktože vůbec poslouchá cizí rozhovory. Paní se čertí a začíná něco o prdelích. Pán zvyšuje hlas a dramaticky rozhazuje rukama. Ve chvíli, kdy mlátí svou houskou o gumový pás pokladny, připojuje se k rozhovoru další muž, "Límeček," a spustí směrem k paní horlivé: "Ty kokso... jebe ti?" Nestihnu se ani nadechnout a už se všichni tři hádají jako psi, muži bojují za mou čest, paní se vnořuje ke dnu argotické mluvy a vykřikuje slova, která ji předtím tolik pohoršila. A ještě horší!

Stojím, hledím na pokladní. Čekám až budu moc zaplatit svou rýžovou kaši a něžně odkráčet v prdel.

PS: Děkuji všem šlechetným mužům. Děkuji za to, jak za nás bojujete jako lvi! 

PSS: Pusťte si tuhle písničku.